Evky Blog-dofám že se bude líbit

Alois Jirásek

Narodil se r. 1851 v Hronově ze starého selského rodu. Otec byl původně tkalcem,
pak pekařem. Po studiích na německém piaristickém gymnáziu v Broumově a na českém
gymnáziu v Hradci Králové váhal mezi zálibou v malířství, pro něž měl skutečný talent,
a mezi náklonností k studiu historie. Zvolil druhou cestu a po absolvování univerzity odešel
r. 1874 jako středoškolský profesor do Litomyšle. Tam působil nejprve na gymnáziu, pak na
reálce. Z Litomyšle odešel r. 1888 do Prahy, kde působil až do r. 1909 na gymnáziu v Žitné
ulici. V těch letech napsal většinu svých vrcholných románů.

Od studentských let poutalo Jiráska přátelství k Mikoláši Alšovi, s nímž sdílel obdobné
umělecké představy a plány. V Praze se sblížil s řadou dalších umělců a kulturních představitelů. K jeho přátelům patřil Sládek, Thomayer, Rais, Winter, Nejedlý. Účastnil se
redigování časopisu Zvon. Zemřel v Praze, ale pohřben byl v rodném Hronově.

Literární dráhu zahájil veršovanou tvorbou v národním a vlasteneckém duchu. Svoje prózy
pak zaměřoval na realitu současného venkova. Pozornost vzbudil teprve jeho první román Skaláci /1875/. Na základě dochovaných zpráv v něm vylíčil lidovou vzpouru proti cizímu panstvu - na Náchodsku. Z nedávné historie náchodského panství čerpal i v dalších dvou románových pracích. V románu Na dvoře vévodském vylíčil osvícenskou atmosféru konce 18. století na Náchodském zámku a snahy vlastenců o zrušení roboty. V próze Ráj světa, navazující na předchozí dílo, líčil prostředí Vídně v době tzv. vídeňského kongresu po skončení Napoleonských válek.

Nové podněty dala Jiráskovi od poloviny 70. let Litomyšl. Umělecky nejzdařilejší práce
S Litomyšlskou tematikou je Filosofská historie /1878/, podávající obraz litomyšlské společnosti, v níž se vlastenecké tendence českých studentů srážejí s konzervatismem poněmčelého maloměšťáctva. Z obrozenecké minulosti Litomyšle čerpal Jirásek námět pro
Povídky U rytířů 1880 a Na staré poště, které později shrnul spolu s Filosofskou historií do svazku Maloměstské historie /1890/.

V osmdesátých letech psal Jirásek zejména o době pobělohorské a husitské. R. 1881 napsal
Příběh z konce 18. století – Poklad. Větší význam měla povídka Sousedé /1882/ a V cizích
službách /1883/, zachycující osudy potomků husitů ve sporu bavorských knížat o Landshut v
době Vladislava Jagellonského. Prvním velkým dílem tohoto období je román Psohlavci, navazující ideově na Skaláky. V Janu Sladkém Kozinovi i v řadě dalších postav Jirásek vytvořil typy hrdinů, jejichž protipanský postoj je výrazem pevného přesvědčení o spravedlnosti vlastní věci. Dokázal zde zdařile vylíčit lidové prostředí chodského venkova.
Z doby pobělohorské čerpal námět pro román Skály, kde zobrazil postavu revolučního kněze Ulického, který se snaží roznítit lidovou vzpouru proti feudálním utlačovatelům a i on končí
na popravišti.

Koncem osmdesátých let Jirásek přešel k metodě velkých beletrických obrazů z českých dějin. Napsal trilogii z husitského období Mezi proudy, která má části Dvojí dvůr, Syn ohnivcův a Do tří hlasů. K husitské tematic se vrátil i v další románové trilogii Bratrstvo
/Bitva u Lučence, Mária, Žebráci. Zde zvolil za námět doznívání a pokles husitského hnutí.
Současně s velikými romány z doby husitské vytvářel Jirásek dvě rozlehlá díla, v nichž zachytil obraz národně osvobozeneckého hnutí v Praze i na českém venkově – pětidílný román F. L. Věk. Vzorem pro jeho hlavní postavu mu byl dobrušský kupec František Ladislav Hek.

Obrozenecký proces ve svém rodném náchodském kraji zobrazil Jirásek v čtyřdílné kronice U nás /díly: Úhor, Novina, Osetek, Zeměžluč/. Na rozdíl od F.L.Věka se zde soustředil na život venkovského městečka Padolí /ve skutečnosti se jednalo o Hronov/ s hlavní postavou
Padolského faráře Havlovického, který pod jiným jménem představoval skutečnou historickou postavu, buditelského faráře Josefa Regnera.

Těsně před první světovou válkou napsal a vydal Jirásek svoje poslední dokončené románové dílo – Temno. Zde uvádí čtenáře do Prahy i na český venkov a ukazuje, jak jezuité,
zvláště pak páter Koniáš, usilovali o zahlazení památky Mistra Jana Husa ve vědomí českého lidu. Výsledný smysl jeho díla byl však přece povzbudivý, a to především v tom, že Jirásek ukázal a vyzvedl mravní sílu a odolnost lidových vrstev národa. Za první světové války se Temno stalo nejoblíbenější českou knihou, neboť připomínalo pomíjivost moci, založené na násilí.

Mezi umělecky nejzdařilejší Jiráskovy práce patří Staré pověsti české, k nimž Jirásek čerpal z kroniky Kosmovy, Dalimilovy i jiných starých pramenů. Do popředí vysunul moment národní a vlastenecký.

Značné čtenářské obliby zvláště u mládeže dosáhla vedle Starých pověstí českých také Jiráskova povídka Z Čech až na konec světa, líčící na základě cestopisu pana Šaška z Bířkova pouť českého poselstva Jiřího Poděbradského do západoevropských zemí. Vzpomínky na dobu mládí a období litomyšlského působení uložil Jirásek ve dvou svazcích, nazvaných Z mých pamětí.

Jirásek si získal úspěchy také jako dramatik. Napsal 12 her, jejichž premiéry byly skoro vesměs uváděny v Národním divadle. V největších rolích Jiráskových dramat s oblibou vystupoval Eduard Vojan. Většina her se ostatně udržela na repertoáru českých divadel podnes. K těmto stále živých jevištním dílům patří trojice historických her Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč, a zejména pohádková hra Lucerna. Zvláštní význam mají dvě Jiráskovy hry Vojnarka a Otec.

Jiráskovy historické romány a povídky byly vesměs vnímány na pozadí soudobého boje o národní i státní samostatnost. Jirásek se stal nejpopulárnějším českým autorem historické beletrie.

--------------------------------------------------------------------------------------

Božena Němcová

Zakladatelka novodobé české prózy. Ve 40. letech 19. století ve Vlastenecké společnosti v Praze zformovala své představy o národní literatuře a vlastním společenském uplatnění (básně Slavné ráno, Ženám českým).

U této velké české spisovatelky je jisté pouze datum jejího úmrtí, neboť jak její narození, tak i celý její život je zahalen tajemstvím. Jisté je také to, že se její život proměnil v peklo, a to díky nevydařenému manželství, trvajícímu téměř čtvrt století. Konfliktní manželský život navíc doprovázela hmotná nouze, časté změny bydliště a její chatrné zdraví podlomila v roce 1853 smrt jejího nejstaršího a nadaného syna Hynka, který zemřel v patnácti letech náhle na souchotiny. Od jeho smrti se musela především ona sama starat o zajištění zbývajících tří dětí - Karla, Theodory a Jaroslava - z výdělků za literární práce.

Necelý půl rok před svou smrtí Němcová manžela opustila a odstěhovala se z Prahy do Litomyšle, kde ji čekal nakladatel Augusta, který jí slíbil vydat její dílo a nechal ji proto ubytovat v hostinci U modré hvězdy. Němec ji od tohoto pobytu zrazoval a sděloval jí, že z několika stran slyšel, že nakladatel stojí před úpadkem. Ten to však popřel a tlačil Němcovou, aby co nejrychleji odevzdala rukopis Babičky. Začátkem listopadu dostala od nakladatele dopis, ve kterém ji upozornil, že na Babičku nebude déle čekat, a že má Litomyšl hned opustit. Nakladatel totiž pochopil, že od její přítomnosti nemůže nic očekávat. Pro majitelku hotelu nebyla Němcová, která utekla od manžela, neměla čím platit a navíc trpěla krvácením, obzvlášť vítaným hostem.
Němcová však nechtěla prosit o pomoc svého muže a nechtěla se obrátit ani na přátele, kteří se domnívali, že má v Litomyšli o příjem postaráno od nakladatele. Propadala se do bezmocnosti a samoty, které ji ničily stejně tak, jako nezadržitelně postupující rakovina.

Koncem listopadu se v jejím pokojíku v hostinci U modré hvězdy objevil její manžel. Kdo jej upozornil na to, co se v Litomyšli odehrává, není známo. Zaplatil celý účet a odvezl Němcovou, jež sotva stála na nohou, do Prahy. Byla na umření, ale když ji vyhublou a zestárlou obklopily v bytě s pláčem děti, těšila je, že se mezi nimi zotaví. Své poslední vánoce strávila mezi dětmi. Bylo to 20. ledna, když Němcová dostala autorské exempláře prvního sešitu Babičky. Rozplakala se nad nimi, protože byly tištěny se spoustou chyb na nejlacinějším papíře. Ačkoliv neměla žádné bolesti, slábla čím dál více a usnula těžkým spánkem. Poté Němec přivedl kněze, aby ji zaopatřil, ale o tom už ani nevěděla. Smrt k ní byla milosrdná - zastihla ji neznatelně v šest hodin ráno 21. ledna 1862. Za pár dní jí mělo být dvaačtyřicet, nebo čtyřiačtyřicet, nebo i pětačtyřicet let.

Zprávu o jejím úmrtí uveřejnily všechny české i německé noviny v Praze, a tak se 24. ledna 1862 zúčastnily smutečního průvodu tisíce lidí. Po modlitbách nad rakví v chrámě na Vyšehradě byla rakev vynesena v mrazivém podvečeru za sporého světla svíček na hřbitov.

Podle učebnic a encyklopedií se narodila 4. února roku 1820 a jejími rodiči měli být Terezie Novotná, pradlena ratibořické vévodkyně Kateřiny Zaháňské a Jan Pankl, který byl tamtéž kočím. Barunka se narodila ještě před tím, než byl tento pár oddán, tedy jako nemanželské dítě. Záhadou zůstává, čí nemanželské dítě Barunka byla, neboť tuto otázku vyvolával i fakt, že nebyla podobná ani jednomu ze svých rodičů. Matka Terezie Panklová byla prý silná, v prsou vyspělá, nehezká a povahově pravým opakem usměvavé, otevřené a extrovertní Barunky. Byla přísná, málomluvná, hrající si na dámu a Barunku neměla zjevně ráda. Její vztah k dceři vnímalo okolí spíše jako macešský než mateřský... Otec Jan Pankl byl prý dobrosrdečný, pracovitý, šetrný a všemi oblíbený muž, podsaditý modrooký blonďák, po kterém mohla mít Božena něco z jeho povahy a z jeho zjevu jen modré oči.

Božena Němcová se však patrně narodila o dva či tři roky dříve (1817 či 1818) než je oficiální datum jejího narození. Školní dokumenty v České Skalici opakovně uvádějí jako rok narození letopočet 1817, eventuelně 1818 a i sama Němcová několikrát dává ve svých vzpomínkách a korespondenci najevo, že sebe sama považovala za starší, a to o dva, častěji o tři roky. Ušlechtilostí svého vzezření potvrzovala fámu tiše kolující, že by mohla být nemanželským dítětem zámecké paní Zaháňské, neboť Barunka jako by se některými fyziognomickými rysy podobala vévodkyni. Ještě nápadněji však působil zvýšený zájem ratibořické vrchnosti o Panklovu rodinu a zejména o Barunku, které se od mala dostávalo oproti ostatním sourozencům nepoměrných výhod. Sem patří výchovný pobyt Barunky na chvalkovickém zámku, domácí učitel, který Barunku navštěvoval, než začala pravidelně chodit do školy a i zájem vévodkyně Zaháňské, aby si Barunka půjčovala knihy z její zámecké knihovny. Dceři kočího se zkrátka dostávalo nevídaného a mimořádného zájmu vrchnosti ....

Neznámé datum narození a mimořádná náklonnost vrchnosti k dceři obyčejného poddaného, vyvolaly domněnku, že Terezie a Jan Pankl byli jen adoptivními rodiči Boženy Němcové a spisovatelce bylo přiřknuto několik aristokratických otců. Kníže Metternich, hrabě Karel Clam-Martinic, dokonce i generál Windischgratz. Za domnělé matky bývají nejčastěji označovány dvě krásné ženy - samotná vévodkyně Kateřina Zaháňská nebo její mladší sestra Dorothea, čili paní Périgordová-Talleyrandová, milenka a posléze i dědička francouzského politika, intrikána, napoleonského i bourbonského ministra zahraničních věcí.

Praví rodiče nebyli dosud odhaleni a rodičovství Panklových je z dnešního pohledu jen málo pravděpodobné.

Zvláštní se v životě Němcové zdá i to, že starostlivost vrchnosti o její osud skončila zcela náhle, ve chvíli, kdy se Božena Němcová vdala a vévodkyně jí namísto věna a výbavy věnovala "jen" zlaté náušnice. Záhadou tedy zůstává, jakto, že ratibořická vrchnost považovala pro dívku tak protěžovanou jako dostačující partii podstatně staršího finančního a celního úředníka Jana Němce. Šťastně se odvíjející počátek života krásné a nadané dívky Barunky Panklové ukončila roku 1837 svatba s Janem Němcem, s nímž neměla kvůli naprosté rozlišnosti povah naději žít bezkonfliktně. Drsný, primitivní muž se sklony k brutalitě si přes své vlastenectví i mnohé projevy lidské statečnosti nikdy nemohl vydobýt lásku u ženy tak inteligentní, jemné a idealistické jako byla Božena Němcová. Přitom ji neuměl přestat milovat a vzdát se jí, protože byla příliš krásná a fascinující.


V 50. letech psala povídkové obrazy venkovského a maloměstského života (Pomněnka šlechetné duše, Baruška, Rozárka, Karla, Divá Bára, Chudí lidé, Chýže pod horami, Dobrý člověk, Pan učitel).
Vrcholným dílem “obrazů venkovského života” je povídka Babička, v níž postava milované a prosté venkovské ženy představuje ideál moudrosti a životní harmonie. Vyprávění se odvíjí na pozadí čtyř ročních období, které symbolizují patriarchální vesnický svět i konečný smysl a uzavřenost dramatických osudů postav kolem babičky. V rozsáhlejších prózách novelistického typu (Pohorská vesnice, V zámku a v podzámčí) vylíčila na osudech jednotlivců širší společenské vztahy a rozpory, které se snažila řešit hledáním porušené harmonie.

--------------------------------------------------------------------------------------

Jan Amos Komenský

28.3.1952 - Nivnice - 15.11.1670 - Amsterodam

Evropu trýznila válka. Míle prašných cest zdupaly střevíce žoldnéřů a kopyta jejich koní. Pluky táhly krajem, kruté a ničící; zápas byl jakoby bez konce, protože po všech bitvách a masakrech se vždycky našli armády, které s čerstvou silou znovu vytáhli do boje. Smlouva mezi pány v řasených i krajkových límcích ukončila válku nazvanou později jako třicetiletá, avšak děla se brzy opět ozvala. Ti, jimž zbylo více sil, se pod nějakou záminkou vrhli na slabší nepřátele. Francouzi na Španěly, Švédové na Poláky .......

Bylo jen pár míst, kde rány z mušket ještě netřeskly. Třeba polské město Lešno na jih od Poznaně, kousek cesty od habsburské moci ve Slezsku. Kromě místních obyvatel v něm žilo i tisíc Čechů. Přišli sem už před léty, když vítězové z Bílé hory donutili poraženou zemi přijmout vládu císaře a jeho nohsledů i katolickou
víru - duchovní vyjádření triumfu Habsburků. Mnozí Češi odešli raději za hranice, vystěhovali se do různých krajů v Německu i do vzdálenějších zemí, ale také do Polska - do Ostrorogu, Šamotul, Lobženice, Skoků ... A mnozí do Lešna. Vždyť v tom městě se usídlil vážený a brzy vůbec nejváženější ze člen českobratrské jednoty Jan Amos Komenský. K jeho jménu kdysi, ještě před nekonečným válčením, připojili učitelé v Přerově slovo Amos podle latinského amosus, miláček. S rozšířeným jménem Jan Amos poznala pak Komenského celá Evropa jako pedagoga, filozofa, teologa a politika.
A nejen Evropa. Stačí vzpomenout na jeho knihu lanua linguarum resereta, Brána jazyků otevřená. Šlo o dokonalou učebnici cizího jazyka. Místo únavného výkladu gramatiky a dlouhých sloupců ze souvislosti vytržených výrazů se opírala o tisíc vět s osmi tisíci slovy v latině i v češtině. Každá věta se týkala nějakého oboru lidského vědění a činnosti. Učebnice vyšla v Lešně a odborníci ji brzy začali překládat do němčiny, holandštiny, francouzštiny, švédštiny ..... V osmanské říši, v syrském Aleppu, pracoval holandský profesor Pieter Golius. Dostal z Evropy zásilku knih, mezi nimi i Bránu jazyků. Po čase napsal svému bratrovi Jakobovi do Leidenu. „Jal jsem se spis lanua linguarum reserata překládat do arabštiny. A když jsem překročil polovinu, ukázal jsem překlad a machometáni byli tak nadšeni, že si již mezi sebou rozdělili úlohy, kdo má překládat toto dílo do turečtiny, kdo do perštiny, kdo do mongolštiny.... Již se dotazují po více pracích tohoto spisovatele podobně napsaných.“
Nešlo jen o Bránu jazyků. Angličané pozvali Komenského z Lešna do Londýna, aby se pod jeho vedením připravilo veledílo Pansophia, Vševěda. Ale bojovat se začalo i za Lamanšským průlivem a práci učenců nebylo náhle dost místa...
V Holandsku se Komenský sešel s proslulým filozofem Descartem. Na jedné straně francouzský šlechtic, bohatý pán na zámečku Endeggest u Leidenu, na druhé syn měšťana z poddanského městečka Nivnice na Moravě. Oba moudří, uznávaní a silní v umění vést diskusí.
Do Paříže zval Komenského kardinál Richelieu, na sever Švédové - chtěli reformovat své školy, dát jim nové učebnice. A kdo jiný se měl k takovému úkolu hodit lépe než Komenský, autor Didaktiky velké?

Švédové. Mnozí Češi jim věřili, stovky českých vojáků sloužily pod jejich prapory. Bojovali proti císařským, snili o porážce Habsburků, o obnoveném českém státě ve středu Evropy a někteří snad i o tom, že na Karlově vysokém učení bude přednášet Jan Amos Komenský.....
„Švédsko nikdy neupustí při mírovém jednání od požadavku, aby byl v Čechách obnoven stav, jaký byl před vypuknutí války v roce 1618. Další podmínka, na které bude Švédsko trvat je, že České království musí být osvobozeno a všichni protestanti prohlášeni za rovnoprávné s katolíky.“ Tento vzkaz prý Komenský dostal v pobaltském Elblagu, kde pracoval na učebnicích pro Švédy, od jejich kanceláře Axela Oxenstjerny.
Ale všechno bylo nakonec jinak. Armády už daleko víc pustošily než bojovaly, vyslanci jednali ve vestfálských městech o míru; nakonec ho uzavřeli a s konečnou platností uzavřeli a s konečnou platností podepsali v Norimberku roku 1650. Habsburský dům ztratil ve válce mnoho, ale ne všechno - vítězství nad Čechy dokázali jeho zmocněnci při mírových jednáních uhájit. Snaha Komenského, jeho vyjednávání, korespondence, prosby byly marné, stejně jako úsilí dalších českých exulantů.
A Komenskému, který ještě před nedávném zapřísahal Oxenstjernu, aby hájil českou věc až dokonce, zbyla jen hořkost a klid pro práci v Lešně.
Toto město se od příchodu českých bratří rozrostlo. Češi měli zdatné řemeslníky, obchodníky, v Lešně už stálo šestnáct set domů s dvanácti tisíci obyvateli. Byla to idyla? Sotva. Vyhnanství nikdy nemůže být idylické a mor zasáhl svého času Lešno stejně vražedně jako kterékoliv jiné město v okolí. Ale čeští bratři tu prožili osmadvacet let bez války, léta důvěry ve švédskou velmoc, zmar a v roce 1655 opětné vzkříšení nadějí.
Seveřané přepluli Balt a jejich král Karel Gustav vstoupil s nároky na polský trůn.
A jeho tah by měl přinést úspěch, zvlášť když někteří polští magnáti - Konispaski, Opaliňski, Radziejowski, Radziwill - opustili svého slabého panovníka a otevřeli náruč příchozím, šeptalo se mezi českými bratry v Lešně. Některé provincie už přijaly novou vládu. Poměry na slezských hranicích se změní, katolického polského krále nahradí Karel Gustav. A Habsburkové v sousedství takové velmoci ? Jak dlouho se pak mohou v Čechách udržet? Vždyť za Karpaty se navíc chystá zasáhnout do sporu i sedmihradský kníže, se kterým před časem mluvil o politických otázkách i nově zvolený biskup Jednoty Jan Amos Komenský.

Žil před svým posledním návratem do Lešna (1654) v Sedmihradsku přes tři léta a získal u knížecího dvora velké jméno. Vedl školu v Sárospataku - Šarišském potoce - předsevzal si, že ji dá ráz vševědné akademie a prosadí názornou výuku, že uplatní své novodobé metody a nebude zatěžovat žáky bezduchým omíláním látky. Chtěl mladé lidi nejen učit, ale i vychovávat, utvářet jejich názory, ukazovat jim souvislosti.
„Hlavní věcí je předvádět správně smyslům věci vnímatelné tak, aby nebylo možno jich nepochopit,“ napsal ve svém díle Orbis pictus, Svět v obrazech, na kterém začal pracovat právě v Sárospratku. „ Tato zásada je základem všech ostatních . Neboť nemůžeme ani jednat, ani mluvit moudře, jestliže dřív řádně neporozumíme všemu , co máme konat a o čem máme mluvit. V rozumu není nic, leč co by bylo dříve ve smyslu. Pilně cvičit smysly ve správném chápání rozdílu věcí znamená tolik, jako klást základy veškeré moudrosti a všem moudrým úkonům životním. Poněvadž se toho ve škole napořád nedbá a žákům se ukládají k učení věci, kterých nepochopili a svými smysli řádně nepostihli, stává se, že práce učitelů a žáků postupuje obtížně a nese málo užitku.“
Dokázal při výuce využít i dětský smysl pro hru - Schola ludus, Škola hrou. Žáci v Šarišském Potoce nacvičili Komenského divadelní kus v latině; lidé v hledišti byli pak udiveni, vždyť malí herci mluvili latinsky výborně. Jistě, učili se text, který je bavil a měl od začátku do konce děj, smysl, neukládali si do paměti jen jedno slovo za druhým jako dřív aqua - voda; semper - vždy; puer - chlapec; inter - mezi .... .
... Bellum - válka. Proroctví - přání rodící myšlenku - tvrdila, že sedmihradská knížata zasadí rozhodující úder Habsburkům. Komenský, diplomat se zkušenostmi mnoha let, jednal se sedmihradským dvorem, který v minulosti, za knížete Bethlena, vysílal vojska Čechům na pomoc. Kdysi dokonce obléhala armáda českých stavů společně se sedmihradskými vojáky Vídeň a stačilo tehdy tak málo.
Určitě věřil Komenský a jeho krajané v Lešně, že zasáhne Sedmihradsko do událostí v Polsku. A jejich naděje zesílí, Habsburkové budou mít odkrytou severní hranici a za ní mocné nepřátele.

Šlo o zoufalé výpočty. Stéblo určené k tomu, aby se zlomilo. Švédové porušili sliby a jejich vojáci, většinou veteráni ze třicetileté války, zaplavili Polsko krví. Loupili, vypalovali vesnice, znásilňovali ženy. Rány dlouhých bojů je zbavily myšlenek na slitování a milosrdenství a násilí vyvolalo odpor.
Polští sedláci, ti kteří přežili, si z kos udělali prosté píky, do boje vytáhla i část šlechty, vedl ji pan Czarniecki. Na úrodnou půdu padla slova jezuitů . Krutí Švédové byli přece kacíři a luteráni.
Lešno přijalo před několika měsíci dobrovolně vládu Karla Gustava a mělo za to platit daň. Desetitisícové polské vojsko se u jeho bran ukázalo 27. dubna 1656. Dva dny nato bylo město v plamenech. V ulicích se ozýval dusot koní, vzteklý řev i nářek, svist šavlí a seker. Šlo o holý život.
Jen málokdo uznával v té chvíli nějakou jinou hodnotu, ale přesto se takoví lidé našli. Amos Komenský a jeho písař kopali prý v podlaze domu skrýš pro spisy - dílem nedokončené, dílem příliš objemném nato, aby se nesli hořícím městem na cestě za záchranou. Snad se mu podaří zachránit práci, kterou se zabýval tak dlouho ... .
Zázrakem unikl se svou rodinou z Lešna a skryl se v nedalekých blatech. Přišla noc a nebe zrudlo požárem města, kde Komenského a české bratry vítal před osmadvaceti lety snášenlivý hrabě Leszczynski.
Doba byla zlá a osud Lešna nepatřil k vyjímkám. Stejně jako pohroma sedmihradské armády, která na ústupu z opožděného tažení do Polska narazila na vojska Tatarů a byla skoro úplně zničena.
Komenského znala celá Evropa, ale přesto žil ve Slezsku jako štvanec. Uprchl do země pod vládu Habsburků a stěhoval se z místa na místo. Chtěl uniknout císařské moci; bál se i politických oddílů roztroušených podél hranic.
Pár přátel a věrný písař odjeli do spáleného Lešna a začali kopat v rozvalinách Komenského dojmu. Zjistili, že si oheň vzal mnohem víc, než jen budovu a její zařízení... .
Poklad jazyka českého a latinského - dílo, na kterém učenec pracoval třicet let - shořel; Sbírka pansophická čili poklad vševědného materiálu a definic, Úvaha o založení Pansophie, všechno se změnilo v popel. Zachránci přivezli z Lešna jen malou část toho, co Komenský před několika dny skrýval před plameny a divokostí vojáků. Byl na dně. Zoufalý, bez mnoha výsledků své práce. Snad se cítil podobně jako před léty, kdy ho nemoci , průvodci válek, připravily o první ženu a dvě děti, kdy se skrýval na žerotínském panství před zatčením , kdy se naposled díval na českou krajinu a jeho přátele ryli dýkami do půdy, aby si do vyhnanství mohli vzít trochu země z Čech. Jenže tenkrát byl mladý. Dokázal přes všechny pohromy vyučovat děti a sbírat zkušenosti, studovat a rozvíjet vědění nabyté v míru - jak je to dávno - na univerzitách v Herbornu a Heidelbergu. Bude mít na něco podobného sílu i dnes?

Komenského osud však nezůstal utajen. Zpravodajská síť českých bratří pracovala. Utečenec dostal pozvání od příznivců ze Švédska, Sedmihradska, Braniborska a Holandska. Najde prý u nich bezpečí a podmínky k práci.
„Mne po tak velkých bouřích nejvíce k sobě vábilo klidné Holandsko,“ napsal později Komenský ve svém životopise. Odjel do Amsterodamu za posledním dílem svého života a dočkal se chvíle, kdy vyšly jeho Opera didactia omnia, Veškeré spisy didaktické, zahrnující práce od Informatoria školy mateřské až po závěrečný pedagogův odkaz v podobě devíti rozprav.
„Posláním od začátku do konce budiž hledati a nalézati způsob, který by umožnil, aby učitelé méně učili, žáci se však více naučili, aby ve škole neměl místa křik, pocit ošklivosti, vědomí marné práce.“To je snad základní myšlenka jeho díla. A velikost Komenského spočívala v tom , že onen způsob nalezl.
V Amsterodamu, „nejslavnějším tržišti“ tehdejšího světa, pracoval na otázkách vševědy a vydal dílo Obecná porada o nápravě věcí lidských. Vložil na jeho stránky výsledky své práce, své přesvědčení a důvěru v lidi. Vždyť ani doba plná smutku, plamenů a prolité krve nesmí v člověku udusit to nejzákladnější; odvahu samostatně myslet a schopnost vykonat čin.

( Zdeněk Čech )



Jan Amos Komenský byl český spisovatel a myslitel, zakladatel moderní pedagogiky. Po studiích na protestantských univerzitách v Německu se stal českobratrským duchovním. Když bylo poraženo české stavovské povstání na Bílé Hoře (1620) a nastalo pronásledování nekatolíků, opustil r. 1628 vlast a usadil se v polském středisku jednoty bratrské v Lešně. Tam setrval až do požáru r. 1656, při němž mu shořel materiál k velkému slovníku - českého jazyka. Lešenské působení Komenského přerušily obvykle několikaleté pobyty v Anglii, Švédsku a Uhrách, kde na pozvání přátel uplatňoval své pokrokové pedagogické názory, pro něž je dodnes s nazýván učitelem národů. Poslední léta života strávil Komenský v Amsterodamu. Jeho dílo je rozsáhlé a všestranné. Kromě pedagogických spisů, jimiž nejprve získal evropskou proslulost a které shrnul do latinských Sebraných spisů vychovatelských ( 1657 ), vytvořil i moderní názorné jazykové učebnice. Vedle toho se celý život zabýval myšlenkou zpracovat souhrn lidského vědění, tzv. pansoffi ( vševědu ), neboť byl přesvědčen, že dokonalé vzdělání může převychovat celé lidstvo, vést k tzv. všenápravě věcí lidských i k trvalému míru založenému na vzájemném porozumění. Komenský však vytvořil i nejvýznamnější dílo české prózy 17. století, satirickou - Labyrint světa a ráj srdce (1623) s postavou poutníka, který prochází městem - světem, poznává neblahé stránky různých vrstev společnosti a nakonec hledá východisko ve splynutí s Bohem. K víře se utíkal Komenský i v jiných spisech, např. v těch, jimiž chtěl povzbudit své souvěrce po zmarnění jejich nadějí vestfálským mírem na konci třicetiletí války (1648), a zejména v útěšné závěti Kšaft umírající matky jednoty bratrské (1650), kde vyjádřil i naději v lepší budoucnost českého národa.

--------------------------------------------------------------------------------------

Jan Neruda

Jan Neruda se narodil 9. července 1834 v Praze, v rodině vysloužilého vojáka a matky Barbory, která pomáhala zlepšit finanční situaci rodiny posluhováním u francouzského paleontologa Joachima Barranda. Celé dětství prožil v malebných uličkách Malé Strany, kde do sebe nasál ono zvláštní ovzduší, které tak skvěle vtiskl do svých Malostranských povídek.
V roce 1845 nastoupil do studií na německém gymnáziu na Malé Straně, odkud na radu třídního profesora přestoupil v roce 1850 na české gymnázium, v té době řízeném Václavem Klimentem Klicperou a rázem se ocitl v literárních spolcích organizovaných jeho spolužákem Hálkem. Po maturitě v roce 1853 se málem stal na přání matky premonstrátským novicem, ale vše si rozmyslel a vstoupil na právnickou fakultu. Studia na přání otce přerušil a nastoupil jako účetní ve vojenském úřadě; tam se mu však nelíbilo, i práva ho zklamala, a tak se věnoval po celé tři roky studiu na filozofické fakultě. V té době přispívá do redakce Tagesbote aus Böhmen, kde setrval až do října 1858, kdy byly zveřejněny hanlivé články Handschriftliche Lügen und paläographische Wahrheiten Davida Kuha proti Hankovi a Rukopisům.
Ale již v prosinci 1857 vyšla jeho první básnická sbírka - Hřbitovní kvítí, která obsahuje 52 básní. Sbírka ale byla přijata chladně, kromě dvou suchých oznámeních v Lumíru a Pražských Novinách, přestože byla plná citu a nevšedních myšlenek. Po neúspěchu se Neruda na dlouhou dobu odmlčel, až v roce 1867 vydal dlouho připravovanou Knihu veršů s vlastní předmluvou, ve které hodnotil své dosavadní dílo.
Sbírka byla přijata velmi příznivě, a tak jí na rok 1873 bylo třeba připravit nové vydání. Vysoký honorář "použil" Neruda na cesty - navštívil Uhry, Srbsko, Rumunsko, Turecko, Jeruzalém, Káhiru... a své zážitky vložil do Obrazů z ciziny (1873, 1880) a do svých fejetonů v Národních listech.
V polovině 70. let, vědom si své popularity, začal vydávat své fejetony, za zmínku stojí soubor Studie krátké a kratší (1876) a Žerty hravé i dravé (1877).
Roku 1878 vydal skvělé Malostranské povídky (1878, 1885) a také Písně kosmické (1878, 1882), kterými zaujal celou literární veřejnost tak, že kniha byla za čtrnáct dní vyprodána a musela být znovu vydána.
Od roku 1879, kdy byl Neruda postižen těžkou tělesnou chorobou (zánětem žil), přestal psát divadelní a literární kritiky, které do té doby měly tak velkou váhu; soustředil se pouze na přípravu otevření Národního divadla a na své velké dílo Balady a romance (1883).
V roce 1888 Neruda nešťastně upadl a byl upoután dlouhou dobu na lůžku; ven vycházel již málokdy. Jan Neruda zemřel 22. srpna 1891

--------------------------------------------------------------------------------------

Jan Werich

Herec, dramatik, autor písňových textů, prozaik a překladatel.

V l. 1916-1924 studoval na pražském gymnáziu v Křemencově ulici a gymnáziu na Smíchově. Od r. 1924 studoval na právnické
fakultě KU. Od premiéry Vest Pocket Revue (divadlo Dada 19. dubna 1927), kterou napsal s J. Voskovcem, se věnoval divadelní
práci. Hry obou autorů se staly nejprve součástí repertoáru avantgardní scény Osvobozené divadlo, které vzniklo r. 1926 a
působilo v Umělecké besedě, od r. 1928 v Adrii na Václavském náměstí. Od revue Premiéra Skafandr (1928) skládal pro všechny
hry Voskovce a W. hudbu Jaroslav Ježek (1906-1942). Od října 1929 se Voskovec a W. osamostatnili v divadle U Nováků ve Vodičkově

ulici, kde zůstali do r. 1935 (podrželi si název Osvobozené divadlo). V témže roce začali hrát v menším sále Rokoko v paláci
Lucerna a přezvali svou scénu na Spoutané divadlo. Na jaře 1936 se znovu vrátili do sálu U Nováků se starým označením Osvobozené
divadlo. Po mnichovském diktátu bylo divadlo úředně zavřeno (9. listopadu 1938). V lednu 1939 přijeli Voskovec, Ježek a W.
do New Yorku. Voskovec a W. hráli nejprve pro české krajany ukázky ze svých her. První představení bylo 9. března v New Yorku,další v Baltimore, Clevelandu, Chicagu aj. V Clevelandu hráli anglicky Těžkou Barboru (1940) a Osel a stín (1940). Nahrávali desky pro české vysílání BBC v Londýně. R. 1941 měli samostatné vystoupení v Hollywoodu. Od r. 1942 se autorsky i jako herci podíleli na českém vysílání Úřadu válečných informací v New Yorku (Hlas Ameriky). V lednu 1945 začali hrát na Broadwayi v Shakespearově Bouři. V říjnu 1945 se W. vrátil do Prahy. Nejprve hrál v Realistickém divadle (r. 1946), v l. 1947-1948 spoluřídil Divadlo W a V (Pěst na oko). S Voskovcem upravil muzikál Burtona Lanea (libreto E. Y. Harburg a F. Saidy) Finnian’s Rainbow (Divotvorný hrnec); bylo to první uvedení amerického muzikálu v Evropě (březen 1948). V l. 1948-1950 hrál v Divadle Umění lidu v Praze-Karlíně, v l. 1950-1951 umělecký šéf Divadla státního filmu v Karlíně, v l. 1951-1952 ředitel Divadla hlavního města Prahy v Karlíně, v l. 1948-1955 vedoucí tvůrčího kolektivu Filmového studia Barrandov, v l. 1955-1957 ředitel Divadla satiry, v l. 1957-1961 hrál v Divadle ABC (W. partnerem v hrách Osvoboze ného divadla se místo Voskovce stal Miroslav Horníček), v l. 1962-1963 hrál v Městských divadlech pražských, v letech 1963-1968 v Hudebním divadle v Karlíně a Nuslích. R. 1968 odešel do důchodu. R. 1952 obdržel státní cenu, r. 1963 byl jmenován národním umělcem. Člen SČS, SČDU.

Publikoval v listech Gentleman, Přerod, Český filmový svět, Literární svět, ReD, Vest Pocket Revue, Lokální patriot, Erotická
revue, Kulturní politika, LN, Divadelní noviny, Divadlo, Plamen, Literární listy, Ahoj aj. Spolu s Voskovcem poskytl velké
množství interviewů v denním tisku a v týdenících. Přispěl do sborníků Jaroslav Ježek (New York 1942), Na paměť Jaroslava
Ježka (1946), Vlasta Burian (1969), do alba Osel a stín (1933) aj. Je spoluautorem námětů a scénářů filmů Peníze nebo život
(1932), Pudr a benzin (1931), Hej rup! (1934) a Svět patří nám (1937), ve kterých hrál jednu z hlavních rolí. Hrál ve filmech
u nás v Kocourkově (1934), Byl jednou jeden král (1954), Až přijde kocour (1964), podílel se na scénáři filmu Tajemství krve
(1953) a Císařův pekař a Pekařův císař (1951), kde hrál titulní dvojroli. R. 1963 byl uveden film Večer s J. Werichem s J. Voskovcem
natočil filmové skeče Paramount Revue (1930) a Mělnická strašidla (1938). Upravil hru G. S. Kaufmana a Mosse Harta: Přišel
na večeři (1946). Hrál hlavní roli v řadě televizních filmů v šedesátých letech: Medvěd (podle A. P. Čechova), Námluvy (podle
A. P. Čechova), Kočár nejsvětější svátosti (podle Prospera Mériméea), Slzy, které svět nevidí (podle A. P. Čechova), Uspořená
libra (podle S. O’Caseye), Král a žena aj. Ježkovy písně a texty Voskovce a W. vycházely v hojném počtu v klavírní úpravě,
v letech třicátých byly také natočeny na gramofonové desky (první souborné vydání na sedmi deskách Hudba a písně OD uspořádal
Václav Holzknecht r. 1962). R. 1965 vyšla deska Klobouk ve křoví. R. 1966 vyšlo album Scény z her OD (pět předscén W. s Horníčkem).
Předscény inscenací Divadla ABC byly otištěny v Divadle 17, 1966 a téhož roku byly vydány desky. Rozhovory s dcerou Janou
vyšly na deskách Táto, povídej (1971), s Jiřím Voskovcem na desce Relativně vzato (New York 1974). V letech sedmdesátých
nesměla být vydávána W. díla, zákaz postihl i jeho filmy, hry, jeho jméno nesmělo být uváděno. Tento zákaz byl zrušen teprve
na počátku r. 1977, kdy se W. zúčastnil manifestace kulturních pracovníků v Národním divadle, která byla svolána proti Chartě
77.

Bibliografie:
(všechny dále uváděné hry psal W. s J. Voskovcem; téměř vždy jejich knižní vydání doprovázeli autoři předmluvami; inscenace
po druhé světové válce se většinou opíraly o upravené texty, uvádíme však pouze ty úpravy, na kterých se přímo nebo nepřímo
podílel W. nebo, v jednom případě, oba autoři),
Vest Pocket Revue. Tu-i cizozemské radovánky... (D 1927-1927: 2. vyd., doplněné, 1928)
Smoking revue. Vest Pocket o 16 obrazech (D 1928-1928)
Gorila ex Machina čili Leon Clifton neboli Tajemství Cliftonova kladívka (D 1928-1929; nová inscenace s názvem Leon Clifton
čili Perná noc s gorilou, 1930)
...si pořádně zařádit (podle Johanna N. Nestroye, D 1928 - v knize Hry Osvobozeného divadla 4, 1957)
Silvestr Revue (výstupy z Kostky jsou vrženy, 1928-1928r)
Kostky jsou vrženy. Revue... (D 1929-1929)
Premiéra Skafandr. Veselohra (D 1929-1929)
Líčení se odročuje. Detektivní komedie... (D 1929-1929, předmluva Václav Tille)
Fata morgana, Revue... (D 1929 - v knize Fata morgana a Jiné hry, 1967)
Babylón (montáž z výstupů, 1929-1929r)
Ostrov Dynamit (D 1930 - v knize Hry Osvobozeného divadla 3, 1956)
Sever proti jihu. Válečná revue... (D 1930-1930)
Varieté Revue (montáž výstupů, 1930-1930r)
Sanatorium doktora Hormona (silvestrovský skeč, 1933-1933r)
Don Juan et Comp. Revue... (1931 - otištěno v Divadle 17, 1966 s úvodem J. W.; v knize Fata morgana a jiné hry, 1967)
Golem. Romantická revue... (D 1932-1932; nově inscenována v úpravě P. Kopty, J. Suchého a J. Dřevikovského 1978)
Caesar. Antická féerie... (D 1932-1932; inscenace s novými předscénami 1955; př. francouzsky)
Robin zbojník. Pohádka... (D 1932 až 1932)
Svět za mřížemi. Hudební komedie... (s Adolfem Hoffmeistrem, D 1933-1933)
Děti kapitána Bublase (sestaveno z Ostrova Dynamitu a Robina zbojníka, LD-D 1933-1933r)
Rozkošná společnost. Dvouaktovka (D 1933-1933r)
Osel a stín. Deset obrazů o lidech a pro lidi (D 1933-1933; nové vyd. s dokumentací a novými komentáři autorů uspořádal a
doslov napsal Josef Träger, 1965; autoři inscenovali svou anglickou verzi v Clevelandu 1940 s hudbou H. Romea)
Slaměný klobouk (podle Labiche a Martina, D 1934 až 1934; inscenováno pod titulem Helenka je ráda aneb Slaměný klobouk, 1957)
Kat
a blázen. Satirická fantazie... (D 1934-1934; nová úprava J. W. a E. Illína 1962-1962r)
Konec starého roku. Aktovka (D 1934-1934r)
Vždy s úsměvem. Revue aktualit... (D 1935 - v knize Fata morgana a jiné hry, 1967)
Panoptikum. Revue... (D 1935 - v knize Fata morgana a jiné hry, 1967)
Balada z hadrů (D 1935-1935; nově upravil J. W. 1949r; inscenace s novými předscénami 1958)
Nebe na zemi. Osvobozené divadlo o prologu a 18 obrazech. S použitím motivu staroanglické Fletcherovy hry (D 1936- 1936;
nová úprava J. W. a F. Rachlíka 1950-1950r)
Rub a líc. Optimistická komedie... (D 1936-1937)
Panorama 1927 až 1937 (výběr scén, 1937-1937r)
Těžká Barbora. 19 obrazů o zmoudření Eidamských (D 1937-1937; autoři inscenovali svou anglickou verzi v Clevelandu 1940;
inscenace s novými předscénami 1958)
Pěst na oko aneb Caesarovo finále. Příběh o divadle na divadle... (D 1938-1938; pro novou inscenaci 1947 napsali autoři nové
předscény a nové texty písní)
Hlava proti Mihuli (podle Johanna N. Nestroye, D 1938, premiéra 11. 11. 1938 byla zakázána - hra zůstala nevydána, z rukopisu
ji přetiskl V. Effenberger v díle Osvobozené divadlo, 1974xx)
Balada o Moravcovi - Nápisy na hroby (rozhlasová pásma vysílaná r. 1942, 1946)
Hry Osvobozeného divadla 1 (svazek obsahuje hry Osel a stín, Balada z hadrů, Rub a líc, Těžká Barbora, 1954, doslov J. W.;
3. vyd. 1958, doslov J. Träger)
Hry Osvobozeného divadla 2 (svazek obsahuje hry Sever proti jihu, Golem, Caesar, Kat a blázen, 1955, doslov J. Träger)
Hry Osvobozeného divadla 3 (svazek obsahuje hry Vest Pocket Revue, Ostrov Dynamit, Robin zbojník, Svět za mřížemi, Pěst na
oko, 1956, doslov J. Träger)
Osvobozené divadlo 4 (svazek obsahuje hry ...si pořádně zařádit, Slaměný klobouk, Nebe na zemi, 1957, doslov J. Träger)
Drei satirische Musicals aus 30. Jahren (svazek obsahuje hry Osel a stín, Caesar, Balada z hadrů, 1964)
Fata morgana a jiné hry (svazek obsahuje hry Don Juan et Comp., Fata morgana, Vždy s úsměvem, Panoptikum, Gorila ex Machina,
Premiéra Skafandr, Líčení se odročuje, Smoking Revue, 1967, předmluva J. W.)
Klobouk ve křoví. Verše V + W 1927-1947 vybral a doprovod napsal J. Voskovec (1966)

(Další práce napsal pouze J. W.):
Italské prázdniny (Pp 1960)
Fimfárum (Pp 1960, 2. vyd., rozšířené, 1963)
Teta z Bruselu (podle J. N. Nestroye, D. 1961-1961 r)
Babí léto (na motivy hry W. Shakespeara Jindřich IV., D 1964-1964r)
Královna Koloběžka První (LD - loutková hra 1966-1966r)
Falstaffovo babí léto. Volně zpracoval J. W. podle Williama Shakespeara (1969, doslov J. Voskovec)
Lincoln 1933 (Pp 1970, předmluva J. Voskovec; převážná část nákladu byla zničena)
Bleška a veška (B 1970, převážná část nákladu byla zničena)

Literatura:
J. Honzl: K novému významu umění (1956), J. Honzl: Divadelní a literární podobizny (1959), A. M. Píša: Divadelní avantgarda.
Kritiky a referáty z l. 1926-1941 (1978), J. Fučík: Divadelní kritiky (1956), K. Konrad: Ztvárněte skutečnost (1963), J.
VoskovecJ. W.: Třetí etapa (Vest Pocket Revue 1, 1929), J. Honzl: Práce s Voskovcem a W. a našimi herci (program k premiéře
Golema, 1931), Rozhovor s řed. Josefem Hášou o Osvobozeném divadle a filmové společnosti V a W (Rozpravy Aventina 6, 1931),
J. Träger: Osvobozené divadlo a dnešní mládež (Rozpravy Aventina 7, 1932), O. Pick: V a W, filologičtí klauni (program k
Robinu zbojníkovi, 1932), sborník 150 x Osel a stín! (1934), O. Fischer, R. Jakobson, F. Pala v publikaci Tucet melodií Osvobozeného
divadla (1933), O. Rádl: Historie Osvobozeného divadla. Na konci jednoho období (Přítomnost 12, 1935), V a W rozmlouvají
s Přítomností (Přítomnost 12, 1935), M. Pujmanová: Několik slov o OD (Vyznání a úvahy, 1959), V a W: Od premiéry do sté reprízy
(Lokální patriot 8, 1936), Naše korespondence. O. Fischer, I. Olbracht, V. Vančura, K. Čapek, F. Langer aj. (Lokální patriot
2, 1936), Deset let Osvobozeného divadla 1927-1937 (přispěli V. Nezval, J. Vodák, O. Fischer, E. Konrád, V. Vančura, R. Jakobson,
J. Honzl, J. Kučera, K. Teige, V. Holzknecht, J. Träger, K. Čapek, H. Malířová, K. Konrád, V. Mejerchold, D. Bernard-Deschamps,
S. Treťjakov, I. Olbracht, A. Trýb, E. E. Kisch, 1937, redigoval J. Träger), J. W.: Jak jsme objevovali Ameriku (Tvorba 15,
1946), J. Zítko: W. první vystoupení a ještě o jiných (Sborník Masarykova reálného gymnázia v Praze 11, 1871-1946, 1946),
H. Budínová: Obnovená hra V a W (Kulturní politika 2, 1946-1947), J. Honzl: Milý Voskovče a W. (Otázky divadla a filmu 2,
1946 -1947), R. ( = Josef Träger): V a W po dvaceti letech (Divadelní zápisník 2, 1947), V. Holzknecht: Tak žil Jaroslav
Ježek (1949), R. Krátký: Nač by sjezd neměl zapomenout (LN 5, 1956), V. Holzknecht: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo (1957),
M. Blahynka: Básnické dílo J. Voskovce a J. W. (Nový život 10, 1958), V. Škutina: Hrdinové filmové veselohry (1958), V. Nezval:
Z mého života (1959), V. Řezáč: O pravdě umění a pravdě života (1960), M. Schulz: Svět, um a vtip (LN 9, 1960), B. Rádl:
Mé vzpomínky na Osvobozené divadlo. Dokumentace k Osvobozenému divadlu (1961), strojopis, J. Träger: Osvobozené divadlo od
včerejška k dnešku (Divadelní noviny 5, 1962), J. Svoboda: K pokrokovým tradicím našeho filmu (Film a doba 8, 1962), J. Mikota:
O hře, kterou V a W nenapsali (Kultura, 1962), J. Träger a A. Fuchs: S J. W. (ročenka Pro a proti 62, 1963), A. Sychra: O
Ježkovi, Osvobozeném divadle, džezu, satiře a jiných aktuálních otázkách (Plamen 5, 1963), K. Konrad: Nevzpomínky (1963),
A. Hoffmeister: Hry z avantgardy (1963), K. Kyncl: J. Voskovec o sobě + Werichovi, Jasném a o některých jiných věcech (Kulturní
tvorba 1, 1963), J. Dewetter: Než Král vykouřil jednu dýmku (Zlatý máj 7, 1963), J. Mikota: Malé Osvobozené (Zlatý máj 8,
1964), P. Král: W (Plamen 5, 1964), J. Cincibus: Gramofonová deska a J. W. (1964), J. Träger: Ve znamení Blíženců (Plamen
6, 1964), J. Mikota: Historie kolem Spoutaného divadla (Čs. novinář 16, 1964), Jsem rozhněvaný starý muž. Rozhovor J. Voskovce
s P. Tigridem (Svědectví 6, 1963, č. 22; zkrá ceně přetištěno ve Studentu 4, 1968), J. Träger: Z učňovských let Osvobozeného
divadla (Divadlo 16, 1965), J. Träger: Dvě podoby jedné herecké tváře (Divadelní a filmové noviny 8, 1964-1965), J. Träger:
J. W. a tři podoby naší komiky (Divadelní a filmové noviny 8, 1964-1965), J. Voskovec: Jene... (Divadelní a filmové noviny
8, 1964-1965), M. Frič: Milý pane Eckerte (Divadelní a filmové noviny 8, 1964-1965), M. Horníček: O J. W. a krásném písemnictví
(Divadelní a filmové noviny 8, 1964-1965), P. Král: V + W a dnešní jeviště (Divadelní a filmové noviny 8, 1964-1965), J.
W. ...tiletý. Zdravice W. přátel... (uspořádal J. Träger, 1965, příspěvky F. Langra, J. Trnky, J. Voskovce, V. Nezvala, M.
Horníčka a J. Trägra), ...píše nám (Student 2, 1965), J. Träger: Kadur a George V. = V-W (Plamen 7, 1965), P. Voskovec: Balada
z hadrů 1935-1965 a nejen to (Divadelní noviny 9, 1965-1966), M. Blahynka: V a W v nás (Impuls 1, 1966), J. Frejka: O rozštěpení
OD (Divadelní noviny 10, 1966-1967), Divadelní noviny 10, 1966-1967 (k jubileu premiéry Vest Pocket Revue vyšlo dvojčíslo
19-20 s příspěvky J. W., J. Voskovce, V. Müllera, O. Srbové, M. Nedbala, J. Kröschlové aj.), J. W. vzpomíná (Ahoj na sobotu
1970), I. V. Ivanov: J. W. (Leningrad 1971), V. Effenberger: Osvobozené divadlo (1974xx), S J. Voskovcem o čemkoli (Listy
5, 1975, č. 5), Když se řekne Werich...

--------------------------------------------------------------------------------------

Jaroslav Seifert

Jaroslav Seifert, jediný český nositel Nobelovy ceny za literaturu, se mezi dvěma světovými válkami výrazně podílel na poezii jak proletářské, tak avangardní. O jeho levicovém zaměření mezi válkami svědčí jeho nezanedbatelný podíl na založení a činnosti levicového Devětsilu i jeho politické začátky v Rudém právu (1922). I jeho první sbírka Město v slzách (1921) tvořila v rámci proletářské poezie výrazný pól revolučně romantického lyrismu. Jeho básně však nebyly odvozeny ani z tradice ani z racionálních postulátů, vyplynuly z atmosféry doby a prostředí. Už v prvních dílech najdeme nenuceně plynoucí cit v proměnlivé, intimní a společenské škále, schopnost vypozorovat drobné a někdy skryté detaily, které zdůrazňují poetičnost, důvěrnost a reliéfnost otevírající prostor pro představy ožívající ve veršovém podtextu.
S levicovým zaměřením se však brzy rozešel, stejně jako s komunistickou stranou, ze které byl roku 1929 pro své názory vyloučen. Již jeho druhá kniha básní Samá láska (1925) naznačovala určitý obrat. Tkvěla sice ještě v revoluční vlně své doby, ale pozornost od drastických sociálních obrazů byla přenesena k rozhodnutí "celou tu smutnou a ošklivou zemi" přebásnit "v krásné a sladké roztoužení" (báseň Hodina míru). Plnou uměleckou zralost mohl pak autor projevit v letech válečných svými díly Zhasněte světla a Přilba hlíny. Na přelomu 60. a 70. let byl J. Seifert předsedou Svazu českých spisovatelů, a protože důsledně vystoupil proti normalizátorským tendencím ve Svazu i kultuře vůbec, nesměl téměř deset let publikovat.
Svět Seifertových básní je bezkonfliktní a celistvý. Není v něm krutých vášní. Seifert byl básníkem, který usiloval vidět skutečnost v harmonických vztazích a plynulém vývoji. Harmoničnost zprostředkovávala autorovi především vzpomínka. Klidné a vyrovnané rozvíjení básnické myšlenky je výrazem vyrovnanosti autorova myšlení, výrazem jeho tíhnutí k prostým a důvěrně známým věcem. Seifert nechával ovládat své myšlení citem tak, jako Halas vůlí, Holan potřebou dopátrat se v podstatě světa netušených souvislostí. A byla to právě tato Seifertova nadčasovost, která provokovala jeho kritiky. Např. přední kulturní dramatik Ladislav Štoll napsal, že: "V Seifertových knížkách najdeme hojnost stop maloměšťácké idyličnosti, sentimentality, naivity a ideové nejasnosti. Jaroslav Seifert nebyl a není bojovníkem." Václav Černý, literární kritik Seifertovy doby, se po jeho smrti vyznává ze svého nepochopení: "Neboť my - a já - jsme si kdysi nevážili leč neklidu, hledání, zápasu, nectili jsme leč úzkost a přísahali jsme jen na tragický způsob života. Byly ostatně zajisté i v Seifertovi, ale kdo je hledal za něžnou hladkou, plynulou melodií jeho veršů, kde se zdánlivě nic nedálo, jen ty sladké housličky zpívaly!...V té sladkosti bylo pro nás něco jakoby podřimlého, příliš ukonejšeného."
Seifertovská čistota není ničím jiným, než úsilím o mravní integritu lidskou, stále ohrožovanou a stále obnovovanou, podává tomuto člověku laskavou ruku a je jakoby milostným úsměvem tohoto boje jednotlivců o nadosobní hodnoty. Je potřeba i zdůraznit mravně-kulturní bohatost jeho básnického světa a jeho ráz kulturního aktivismu. A je to třeba zdůraznit právě u tohoto básníka, jemuž byla vytvořena pověst pasivnosti a jakéhosi holubičího separátního míru, uzavíraného se světu. To co v jeho básních přežilo všechny jeho kritiky a všechny proletářské bojovníky jeho doby, jsou základní obecně platné lidské mravní hodnoty, jako právě láska, vlast, domov, věrnost, čistota, bez nichž není kultury ani lidskosti vůbec.

--------------------------------------------------------------------------------------

Karel Čapek

Dne 9.ledna 1890 se narodil básník, prozaik, dramatik, překladatel, novinář, cestovatel a velikán české literatury 20.století,Karel Čapek.

Pocházel z Náchodska z rodiny venkovského lékaře. Měl staršího bratra Josefa a sestru Helenu.

Karel Čapek studoval v Praze a v Berlíně. Pobýval také v Paříži spolu se svým bratrem. Sám navštívil Itálii, Španělsko, Holandsko, Anglii a země na severu Evropy. Krátký čas byl vychovatelem, ale většinu života působil jako žurnalista. Nejprve v Národních listech a od roku 1921 až do své smrti v roce 1938 v Lidových novinách.

Jeho tvorba byla velice mnohostranná, zahrnovala divadelní hry, povídky, romány i drobné literární útvary. Psal cestopisné fejetony jako Výlet do Španěl, Italské listy, Anglické listy, Obrázky z Holandska a jiné. Dnes už ale nemají zcela ten význam, s kterým je Čapek na přelomu dvacátých a třicátých let psal. V té době by si takřka nikdo nepomyslel na poznávání dalekých krajů. Pro dnešního čtenáře ztratily punc aktuálnosti, nabylo však jiné hodnoty. Díky autorovým jazykovým schopnostem poskytuje obraz společnosti a kultury v předválečných letech.
Světového ohlasu dosáhla utopická hra o robotech RUR. V řadě svých prací například Krakatit, Továrna na absolutno a Věc Makropulos volil látky blízké science fiction. Jeho hry Bílá nemoc a Matka patří k vrcholům české protifašistické tvorby.
Na motivy denních zpráv psal krátké detekivní povídky, vydané pod názvem Povídky z jedné a z druhé kapsy. Pro děti vydal známou knížku Devatero pohádek a ještě jedna navíc od Josefa Čapka jako přívažek, která vychází stále znovu.

Román Válka s mloky vypráví o tom, jak jednoho dne objevil kapitán Von Toch na ostrově podivné mloky.

Nosili mu perly z moře a kapitán se rozhodl využít těchto tvorů k obchodům. Smluvil obchod s panem Bondym a rozvážel mloky po celém světě. Učili je zacházet se zbraněmi a bránit se. Časem se ukázalo, že mloci jsou na vysoké úrovni a naučili je mluvit. Mloci si začínají pod vodou budovat rozsáhlá města a osvojují si některé lidské vlastnosti. Stále jsou ale na lidech závislí, protože jim dávají zbraně a potravu.

Jednou se mloci vzbouřili a napadli lidi. Je jich mnoho, protože se rychle množí. Chtějí rozšířit moře, ale lidé s tím nesouhlasí. Mloci zabírají území bez povolení. Každý den hrozí nějakému státu zkáza. Mloci v románě představují nebezpečí fašismu.

Karel Čapek dokázal oslovit širokou veřejnost. Docílil toho hlavně svým vybraným stylem. Byl díky svému cestovatelství a zásluhou širokého okruhu zájmů, vynikajícím znalcem mnoha oborů, oblastí, zemí a společenských skupin.

--------------------------------------------------------------------------------------

Karel Hynek Mácha

Český básník, prozaik a dramatik, nejvýznamnější představitel českého romantismu a zakladatel novodobé české poezie. Narodil se v Praze. Po studiích filosofie (1830-32) a práv (1832-36) pracoval jako advokátní praktikant. Žil ve velmi skromných podmínkách, hrál v ochotnickém souboru 'Kajetánského divadla' i v českých představeních 'Stavovského divadla'. Na rozdíl od preromantické literatury, která se elegicky smířlivě a sentimentálně obracela k ideálu dávné minulosti, vyslovil ve své tvorbě s romantickou rozervaností, vycházeje z vlastní životní zkušenosti, rozpor mezi individuální touhou po dosažení absolutního ideálu krásy a svobody a protichůdnou, osudově tragickou skutečností zmaru a smrti. V básnické tvorbě byl zpočátku ovlivněn lidovou poezií a anglickým a německým romantismem. Působily na něj různé formy vlasteneckého hnutí, mj. divadlo, výlety po českých hradech i do vzdálených zemí, revoluce ve Francii a povstání v Polsku, které zformovaly jeho názory na národní a osobní svobodu. V tomto období hledání vytvořil umělecký jazyk a styl, kterým proměnil svou tvorbu v osobní zpověď. Vyplývají z ní nejistoty a pochybnosti, kladl si otázky po smyslu života, jeho vzniku a promítal své sny. Tím vybočil z dosavadního obrozenského kulturního programu. Současně pracoval na literárních projektech (prózách a dramatech), které však většinou nestihl dokončit a v nichž již v duchu romantické poetiky zanikala hranice mezi lyrikou a epikou. Miloval přírodu, umění a svojí přítelkyni Eleonoru Šomkovou, matku jeho předčasně zesnulého syna. Krátce před svatbou s ní, jen deset dní před svými šestadvacátými narozeninami, zemřel poté, co v Litoměřicích hasil požár - pohřeb jeho ostatků na Vyšehradě v květnu 1939 se stal národní manifestací. Máchovu osobnost nejlépe přibližuje jeho intimní deník.

--------------------------------------------------------------------------------------

Karel Jaromír Erben

Karel Jaromír Erben se narodil v roce 1811 a zemřel 1870. Erben vystudoval na pražské universitě archivářství a postupně byl zaměstnán v Královské české společnosti nauk, v archeologickém oddělení Vlasteneckého muzea v Čechách, roku 1851 se stal archivářem města Prahy. Dlouhá léta působil jako jednatel Měšťanské besedy, u jejíhož založení roku 1845 stál. Jako zastánce svobodomyslných cílů Velké francouzské revoluce a polského povstání roku 1830 byl roku 1848 politicky činný. Patřil do okruhu seskupeného kolem Máchy, jehož byl původně přítelem. Později, pod vlivem celoživotní choroby, žil uzavřeně v ústraní.

Vyplývalo z povahy Erbenova zaměstnání, že jeho odborná činnost byla mnohem rozsáhlejší než umělecká. Vydával památky staré české literatury i historické dokumenty. S jeho povoláním i uměleckým směřováním, ale také s celkovou atmosférou vrcholného období obrození souvisel sběr české i slovanské lidové slovesnosti. Písně národní v Čechách (1841-1845) obsahovali 530 lyrických i epických českých národních písních, konečná verze sbírky Prostonárodní české písně a říkadla (1864) již 2200 písní, včetně obřadních a pohřebních, koled, pořekadel, hádanek, dětských říkadel, atd. Mezi tyto druhy Erbenovi literatury patří i Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních, 1865, Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských, 1869. Knihu Národních českých pohádek však už nedokončil. Vyšla souborně až roku 1905 a nese stopy Erbenova vývoje od počátečního zápisu lidového podání k samostatným uměleckým textům inspirovaným postupy lidového vyprávěčství.

Erben v kouzelných námětech hledal (podobně jako bratři Grimmové) odraz starých náboženských mýtů, které podle jeho názoru původní lidová píseň nebo pověst obsahovala, ale které byly pozměněny např. Tři zlaté vlasy Děda Vševěda. V souhlase s pojetím české lidové pohádky sdílel důvěru ve vítězství dobra nad zlem, spravedlnosti nad bezprávím.

Osobitě pojal sbírku Kytice z pověstí národních (1853, rozšířena roku 1861). Příběhy, v nichž nejistotu jedince zobrazil Erben skrytě za dramatickým baladickým příběhem, nemají konkrétní místo a čas. Také povahové rysy postav postrádají konkrétnosti.

Další z jeho slavných díla jsou: Věštkyně, Polednice, Poklad, Zlatý kolovrat, Holoubek, Svatební košile, Vrba, Štědrý den, Vodník a nebo Záhoř.

Použitá literatura: Česká literatura ve zkratce, Encyklopedický slovník

--------------------------------------------------------------------------------------

Ota Pavel

1930-1973

Český spisovatel,novinář a sportovní reportér.Vlastním jménem Otto Popper.

Je autorem autobiografických próz s tématikou sportu,přírody a vlastního dětství.Narodil se jako syn židovského obchodního cestujícího.Po odchodu starších bratrů a otce do koncentračního tábora žil sám s matkou,v roce 1944 se stal hornickým učněm.Po skončení války absolvoval obchodní a jazykovou školu a krátce trénoval hokejovou mládež.V roce 1949 nastoupil do, Československého rozhlasu,kde s výjimkou období vojenské služby(1951-53) pracoval do roku 1956.V letech 1956-57 byl sportovní redaktorem v časopise Stadion a poté několik let v armádním týdeníku Československý voják.Koncem padesátých let vystudoval při zaměstnání Střední školu pro pracující.V roce 1962 doprovázel armádní fotbalové družstvo do Spojených států,podíval se i do Sovětského svazu,Francie,Švýcarska a jiných zemí.Navštívil i zimní olympijské hry,které se konaly v Innsbrucku(1964),kde se u něho projevilo vážné duševní onemocnění,jenž vedlo k trvalému invalidnímu důchodu.Po častých pobytech v psychiatrických léčebnách předčasně zemřel ( v 43letech)v rodné Praze.

Ve zdánlivě prostých příbězích,plných nostalgického humoru a poezie,vypověděl o smyslu o krásách života a vytvořil obraz prostředí i doby.Některé jeho prózy byly úspěšně zfilmovány.Např.Zlatí úhoři a Pohár za první poločas.
Díla:sportovní:Dukla mezi mrakodrapy,Plná bedna šampaňského,Pohár od pánaboha,Syn celerového krále,Pohádka o Raškovi
autobiografické povídky:Smrt krásných srnců,Jak jsem potkal ryby
další:Ve službách Švédska,Kapři pro wehrmacht,Otázka hmyzu vyřešena,Králíci s moudrýma očima

Smrt krásných srnců
Soubor sedmi povídek,které jsou soustředěny především okolo postavy Pavlova tatínka.Pavel je mistrný vypravěč,jeho vypravování vychází ze života, děj příběhu je jednoduchý,jejich dynamika je přenesena do sféry jazyka. Dominantní úlohu ve všech povídkách sehrává příroda kolem Berounky a na Křivoklátsku,ta příroda,kterou tatínek i jeho celá rodina tolik milovali.